Pietní setkání u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti

27. ledna si celý svět připomíná osvobození koncentračního tábora Osvětim na jihu Polska. Tento den se stal Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Zcela právem - státní muzeum v Osvětimi je jedním z nejnavštěvovanějších historických míst v současné Evropě. Je to místo, kde si každý návštěvník položí otázku: Proč?
Vyhlazení 6 milionů evropských židů za druhé světové války se obecně říká holocaust. Je to termín pro promyšlený nacistický program, který vedl od identifikace židovských obětí přes jejich okradení, degradaci až po shromáždění na jednom místě a následnou likvidaci.
Samotným deportacím předcházela celá řada nařízení. Nejprve židé nesměli pracovat ve veřejné správě, v ústavech, školách, nemocnicích, pak jim byl zakázán vstup do některých ulic, náměstí, parků. Následovaly zákazy vycházet po 20. hodině z bytu, měnit bydliště bez policejního povolení, navštěvovat divadla, kina, hostince, plovárny, kulturní zařízení, postupně úplný zákaz jízdy autobusem, trolejbusem, měli omezené hodiny, kdy mohli nakoupit. Nesměli svobodně nakládat se svým majetkem, vést vlastní podniky, byli sestěhováváni do bytů. Děti byly vyloučeny ze škol. Od března 1940 jim v občanských průkazech přibylo označení J, od září 1941 museli nosit šesticípou žlutou hvězdu. Měsíce a roky byli vězni v ghettu obehnaném zdí zákonů, vyhlášek a cedulek „Židům vstup zakázán!“
Od prvního transportu židů z Prahy do Lodže v říjnu 1941 se deportace neměly zastavit, dokud nebude celý prostor Čech a Moravy „judenfrei“. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, muselo dojít k jasnému naplánování celých opatření, jež měly transporty židů doprovázet. Od místa, kam budou shromážděni, až po směrnice pro dozor transportů, ve kterých případech mohou použít zbraně.
Budova naší základní školy tak, bohužel, sehrála v této nacistické mašinérii svoji velkou roli. V letech 1941-1942 se zde nacházelo shromaždiště a tímto místem prošlo postupně 11 000 Židů z Brna a blízkého okolí. Ti byli postupně odváženi v noci na hlavní nádraží tramvajemi. Odtud pak transportovány 12 vlaky do Terezína a v jednom případě do Minsku. Konce války se dočkalo 841 z nich.
Jednou z těch šťastných byla i Bedřiška Felixová. Takto v roce 2012 zavzpomínala:
„Tam je to místečko, kde jsem s rodiči ležela na špinavém pomačkaném slamníku. Myslím, že to byly dvě noci, bylo mně sedm roků. I když je to 71 roků, tak je to strašně smutné. Chybí mně ti, se kterými jsem sem přišla. A moc mně chybí. Šlo nás do Terezína pět a vrátily jsme se s maminkou samy….“

Letošní pietní setkání se kvůli protiepidemickým nařízením konalo netradičně v tichosti. Místostarostové MČ Brno-sever David Aleš a Daniel Kummer a členky Rady MČ Brno-sever Marie Kselíková a Nikola Staňková položili věnec k pamětní desce na budově ZŠ a MŠ Brno, Merhautova 37 a věnovali vzpomínku obětem holocaustu. Všem tradičním účastníkům setkání byly zaslány pamětní listy s vírou, že se v příštím roce budeme moci opět setkat a společně zavzpomínat.
Historie nesmí být zapomenuta a její těžká období by pro nás měla být výstrahou, neboť jak jednou pronesl Marcus Cicero: "Historie je svědectvím času, světlo pravdy, život paměti, učitelka života, zvěstovatelka dávných dob.“